Zatnout zuby a makat.

Znáte ten pocit, když jste tlustí a nechcete být. Ale než začít něco dělat je lepší dávat někomu za vinu, že jste tlustí, že tamten nebo onen může za to, že večer přijdete domů a vybílíte ledničku. Stresy v práci, doma, hádky,… to vše je pro vás v tuhle chvíli ten „správný“ impuls proto, abyste si dali čokoládku, sušenku nebo cokoliv čím zaženete ty chmury po perném dni.

Říkáte si:“ Kéž bych jednou byla taky tak hubená, mohla si koupit tenhle kabátek nebo kalhoty“.
Pak přijdete do obchodu a musíte jít do oddělení pro sloníky, abyste ulovili alespoň jeden odpornej svetr, ve kterém přežijete zimu.

Tehdy si většina lidí řekne a dost. Potřebuju zhubnout! Jenomže jak to dokážu? Je jen jedna rada a tou není to oblíbený „nežrat“, ale prostě se zaseknout, zatnout zuby a jít do toho po hlavě za pomoci odborníků, protože když to neuděláte teď, tak už nikdy.

Celý život jsem od mamky poslouchala, že jsem tlustá a pokaždý, když mi to řekla, tak jsem se sebrala a snědla z trucu čokoládu nebo nějakou jinou prasárničku až jsem se propracovala ve svých 21 letech na víc jak metrák. I přesto jsem si našla přítele, změnila práci a byla jsem spokojená. A jak jsem tak byla spokojená, tak jsem vařila, pekla a stabilně dál přibírala až na 123kg.
Brečela jsem pak příteli doma, že jsem tlustáááááááááá a hnusnááááá a on na to s klidem řekl: „Tak jdi k dietologovi a něco s tím dělej“. Strašně jsem se urazila, protože jsem samozřejmě chtěla slyšet, že néééé, že jsem krásná, úžasná a neodolatelná J a opět z trucu jsem si našla první dietologickou poradnu v okolí co mi na netu vyběhla a tou byl Svět zdraví.

Sešla jsem se s paní Mastejovou, ta mě zvážila, změřila a řekla, že potřebuju zhubnout, a ona že mi pomůže. Když vyřkla cenu za půlroční kůru, tak jsem si myslela, že to vzdám rovnou. Jenomže ona mluvila tak, že mě přesvědčila, že bych to mohla zvládnout.

Prvních 14 dní bylo strašných. Ne proto, že bych měla hlad, ale proto, že to byl obrat jak v jídle tak pohybu o 180stupňů.

Musela jsem si vařit a připravovat krabičky do práce, kupovat jídlo, který jsem nikdy nejedla a do toho ještě chodit plavat a na zumbu. Zvládat stresy v práci bez čokoládových berliček a všem říkat „díky, nedám si, mám svoje“.

Druhý týden jsem se sesypala. Bylo devět večer, já měla doma bordel, neměla jsem nic uvařeného a oblečení na druhý den do divadla zmačkaný ve skříni. Sedla jsem si v kuchyni na zem a řvala. Když došly slzy, zvedla jsem se a sama sobě jsem si řekla, že už jsem zažila horší věci a tohle mě nepoloží!!!!!

….nepoložilo J Dnes jsem o 23 kilo lehčí a hlavně spokojenější.

Má rada tedy zní: Jděte do toho, zatněte zuby, poplačte si, zakřičte si, ale nevzdávejte to! To by byla totiž chyba, kterou byste si vy sami nikdy neodpustili!!!!

Katka Jandová